sa" a "Sníh"; čím dále od mladistvé četby "Pana
Tadeáše", tím více se Sv. Čech odcizuje nejen
.svému klasickému vzoru, ale zároveň i epickému
typu, pro nějž měl mnoho základních podmínek,
pohříchu nevyužitých. Proč nevyužitých?

Sotva lze nalézti v světovém básnictví tak
blíz,kou obdobu epilogu "Pana Tadeáše", kde jsou
obnaženy samy inspirační kořeny celé skladby,
jako jest vstup čechova cyklu "Ve stínu lípy":
chce·li Mickiewicz "szukaétylko cienia i pogody:
wieki dziecinstva, domowe zagrody" a "wyrwacz
sie z myšI:,! do szcešliwszych czasów, i dUIDllicz,
myšlicz o swojej krainie," nese se i Sv. Čech
vzpomínkami a touhami z dusných měst a zdí do
rodného kraje s oddaným poselstvím: "bud' zdrávo,
údolí mé tiché, skromné! Můj ráji dávno ztracený
bud' zdráv!" A zcela shodně se pak oba básníci
přenášejí od subjektivistického projevu touhy po
osvobození z města, z "mravenčího ruchu, z té
hluché vřavy požitků a muk" (Mickiewicz by rád
"drzwi od Emropy zamykal halasów") k čistě
předmětnému a věcnému obrazu dávného
uceleného světa venkovského. A přece jaký rozdíl
v provedení! Čechova idylická rámcová povídka
se tříští v drobné, rozmarné i tragické, citově
vlahé i burleskní příběhy, spiaté v celek jenom více
méně typickými postavami vypravěčů,
nevyčerpávajících nikterak všecku skutečnost venkova, ale
pohřešující pravé jednoty vnitřní; proti
Mickiewiczově rozsáhlé a promyšlené komposici jsou to
právě jen episody. Mimo pevnou skladebnou linii,
kterou Svatopluk Čech, geniální v koncepcích, ale
be.zradný v provádění, opouštíval i v dílech
pra
95