Osud básníkův

Když před padesáti lety došla z Krakova
do Čech zpráva, že tam zemřel stařičký
probošt, kapitulár premonstrátského řádu, Karel
Eugen Tupý, zmocnil se českého čtenářstva,
vzdělaného i prostého, obecný smutek: vždyť tento
dobrovolný a dlouholetý český exulant v Polsku byl
slavený básník národního obrození Boles1aN J
ablonský, vedle Antonína Marka poslední svědek
a pěvec podivuhodné vlastenecké obrody! Jako
vzácná všenárodní relikvie se vracelo v
nebývalém triumfu tělo kmetného kněze do domova:
celé zástupy čekJaJy na ně ve dne v noci na
nádražích; zahrnovaly zaletovanou rakev květinami a
pronášely řeči spíše slavnostní než smuteční;
recitovalo a zpívalo se; bělovlalsí pamětníci se
předstihovali v nadšení se studentskou mládeží; ani
ve snu se skromný mnich nenadál, že takto
nastoupí jednou svou vytouženou cestu do vlasti.

Nemůže býti ovšem pochyby o tom, že toto
vděčně triumfální přijetí náleželo spíše vlastenci
než básníku a že na své poslední pouti byl
především zaníceně pozdravován autor "Tří dob země
éeské", básně, jež nejsouc činem uměleckým, se
stala činem politickým. Naplněna jarým duchem
Mladé Čechie let čtyřicátých dýchala stejně jako
mladické básně Boženy Němcové náladou
revoluční a hlásala ve mdlobném údobí pouhé
vlastenecké citovosti právo i povinnost veřejného činu;
proto tak zapalovala za reakce let padesátých a
proto ji přijala za svou mládež v periodě
konsti
104